Kdo je odborník na vzdělávání?

Ministr Chládek zveřejnil záměr na vznik Národní rady pro vzdělávání, která bude složená z odborníků na vzdělávání a to z důvodu zajištění kontinuity ve strategii vzdělávání, kterou zároveň velmi krátce představil... Už několik dní mně ale leží v hlavě neodbytná otázka... kdo je vlastně ten "odborník na vzdělávání"?

 Zprvu zdá se otázka lehká... Vždyť tématu vzdělávání vlastně rozumí všichni…

Přece všichni z nás nedávno chodili do školy a ještě si živě pamatují zejména ty negativní věci, které jsou potřeba ve školství zlepšit... A pardon, zážitky jsou ještě živější, protože i děti, mnohých z nás či z blízkého příbuzenstva, do školy stále ještě chodí… Takže vzdělávání rozumíme opravdu všichni!?!

Dost ale nadsázky... téma si zaslouží trochu více vážnosti a pozornosti:

Kdo je odborník na vzdělávání...?

Může to být učitel, co by absolvent pedagogické fakulty či po několika letech praxe ve výuce? Je to několikaletý ředitel školy (mateřské, základní, střední apod.)? Je to šéf školy vysoké, či jeho zástupce? Je to výzkumný pracovník v pedagogických vědách z různých institucí? Nebo je odborníkem samotný pan ministr, odborný poradce politické strany či předák učitelských odborů? Nebo je to dokonce „mluvčí“ diskusní platformy všech výše uvedených? Nebo snad zástupce zaměstnavatelů sdělující zkušenosti s absolventy v praxi po škole? A co třeba novinář píšící řadu let na odborné téma vzdělávání? Jsou oni odborníci na vzdělávání?

Za každým z nich si umím představit konkrétního člověka a také specialistu na „danou techniku“ vzdělávání nebo část vzdělávacího systému. Ale moje vnitřní a velmi dotěrné otázky se ptají dál... Umí se někdo z těchto odborníků podívat na vzdělávání jako na celek z hlediska potřeb, očekávání, možných důsledků a hlavně měřitelných cílů? Nezaměňují cíle vzdělávání za obsah, resp. náplň vzdělávání?

Co je tedy pro mne ta první, ta hlavní, otázka vzdělávání kterou by se odborník na vzdělávání měl zaobírat…

Proč se vzděláváme? nebo Co očekáváme od vzdělávání? možná ještě lépe: Kdo je klientem vzdělávání?

Domnívám se, že „toto“ je ta primární otázka, na kterou bychom měli, všichni, kdo se zajímáme o vzdělávání, a jeho zlepšení, umět odpovědět… Pak se totiž ukáží i odpovědi na další, související, otázky zcela jasněji. Třeba i to, kdo je odborník a na co...

Velmi zjednodušeně si myslím, že odpověď by mohla znít takto:

Klienti vzdělávání jsou, tak říkajíc, "tři v jednom"...

a to – děti školou povinné, rodiče a stát v roli dobrého hospodáře. Co je ale nejdůležitější?

Děti.

Děti by měly vstupovat do vzdělávacího systému, ne proto, že je to povinné, ale proto, aby se naučily věci pro jejich budoucí život, co budou potřebovat v době, kdy je společnost bude považovat za „dospělé“. Ale protože, zejména při vstupu do vzdělávacího systému, ještě děti neví, co budou potřebovat pro další život, jsou jejich zastupováním pověřeni jejich „zákonní zástupci“ (většinou rodiče), kteří už s životem mají „trochu“ zkušeností. Tedy měli by... rodiče, kteří by měli nést odpovědnost za vzdělávání dětí.

Naše děti se budou muset umět o sebe a svou rodinu postarat (tj. opatřit si prostředky na živobytí – vydělat peníze - ať už zaměstnáním pro zaměstnavatele, stát nebo podnikáním, vychovat další generaci dětí, resp. vést rodinný život a předat jim své morální hodnoty a naučit se vztahy s okolím pro danou společnost – tj. kamarádství, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých, další práva i povinnosti, která budou mít apod.).

K tomu, aby tato očekávání děti uměly naplnit, pak rodiče jako jejich zákonní zástupci „něco z toho, mnohdy všechno“ předávají na starost státu, aby je to naučil... Stát od rodičů tedy „přijímá zakázku“ a tedy fakticky přijímá děti do vzdělávacího systému, kde se děti mají naučit „potřebné základy“, aby byly připraveny pro vstup do "dospělého" života. (velmi zjednodušeně). Za tuto „službu“ pro rodiče, kdy stát vychovává ve školách jejich děti, stát vybírá peníze, daně a těmi pak i financuje realizátory zakázky, tedy učitele, ředitele, školy, výzkumné pracovníky, akademiky ve vzdělávání apod. A podstatná věc, aby stát vybral daně, by měli mít rodiče příjem, tedy měli by být zaměstnaní nebo podnikat.

V této logice rodiče jsou klienti, stát od nich za poplatek (daní) přijímá objednávku a zadává vzdělávání jako "zakázku" školám a servisuje tak "potřebné věci" jako zajištění učitelů, vybavení škol a výukové pomůcky, tedy stará se o vzdělávací systém jako celek... vzdělávací systém tedy zakázku realizuje...

Pak ale v žádném případě nemůže být „odborníkem na vzdělávání, tedy na jeho výsledky“ ani jeden člověk zevnitř vzdělávacího systému.

Proč ne? Selským rozumem, je to jednoduché…

Jak může dodavatel, realizátor zakázky „vzdělávacího systému“ hodnotit, že zakázka od rodičů „vzdělávání dětí“ byla dobře zrealizována, a že je správně splněna? Představme si pekaře, kterému zadáte, že chcete upéct cukroví na Vánoce… Pekař upeče rohlíky, chleba a makový závin a vystaví certifikát (maturita, vysokoškolský diplom), že toto je „vánoční cukroví“… A řekne, že práci udělal dobře, že takhle vypadá vánoční cukroví dle zadání a chce zaplatit… omlouvám se, má představa o skutečném "vánočním cukroví" je trochu jiná... Ti, kdo naplňují zakázku – pečou vánoční cukroví (tedy škola – učitelé – ředitelé – úředníci - výzkumní pracovníci = vzdělávací systém) určují, zda je zakázka – „vánoční cukroví“ dobře provedena pro zákazníka, resp. klienta („dítě – rodič – stát jako dobrý hospodář“ ). Tedy, že dítě je dobře vzděláno…

Pak je to trochu bludný kruh, ze kterého pak není a nemůže být cesta ven...

Ve vzdělávání je to pravda trochu složitější než u pekaře. Ale vzdělávání není obor jenom sám pro sebe. Jeho přesahy jsou nedozírné a nekonečné... Stejně tak jako jinde, výsledky práce vzdělávacího systému jsou měřitelné. Za delší dobu, ale jsou. Projevují se výkonem ekonomiky, počtem uplatnitelných absolventů (najdou zaměstnání ideálně v oboru co studovali, nebo začnou podnikat), počtem nezaměstnaných a tak podobně. Tedy to sleduje stát.

Náš národ, se zkušeností J.A.Komenského, Marie Terezie,  Josepha Schumpetra, Tomáše Bati a jiných velikánů, kteří inspirovali svět ve vzdělávání, stále hledá tu správnou cestu k tomu českému… najde ji teď v nové strategii vzdělávání? Jsou v hlavní roli děti, resp. ti, co se vzdělávají a nikoliv "systém" sám o sobě...?